Probouzím se už v 5 ráno a díky tomu mám Seljakanfoss jen pro sebe. Přes den je obklopen stovkami turistů, kteří ho jen vyfotí, sednou do auta a pokračují na další turistickou zastávku - ve většině případů k dalšímu vodopádu. Málo lidí ale ví, že když budou pokračovat po pěšině, dojdou k vodopádu schovanému v jeskyni, který pro mě byl jedním z nejkouzelnějších na celém Islandu.

Když se kolem šesté vrátím pro svoje baterky, zjišťuju, že baráček sice otevřený zůstal, ale recepce s mými baterkami je zamčená. Otevírá se, jak jinak než v 11. Proboha, co tady budu teď jako dělat pět hodin? Takhle nastřelená a vyspinkaná do růžova? Nervózně chodím okolo baráku, jestli třeba nenajdu někoho, kdo by mě pustil dovnitř. V tom si ale všímám otevřeného okýnka, který není sice nijak veliký, ale asi bych tam svůj prostorný zadek narvala.

Neváhám ani minutu, najdu si židli a do okýnka se nějakým způsobem vydrápu. Nahoru to šlo dobře, dolů už je to trošku problém. Při dopadu si lehce rozbiju hubu, ale jsem tady. Když přicházím k recepci z druhé strany jako zaměstnanec, všímám si něčeho, čeho bych si normálně nevšimla. Za přepážkou leží moje peněženka. Kde se tu vzala? Musela jsem být hodně vyřízená, že jsem ji tady nechala. Kdybych bývala přišla jako normální lidi zepředu, asi bych o tom ani nevěděla a odjela bez ní. Vzhledem k tomu, že jsem tu moc peníze nepoužívala, asi jen těžko bych si vzpomněla, kdy jsem peněženku naposledy použila a další průser by byl na světě. Ta moje skleróza mě jednou zabije.

Moje vloupání má tedy víc než kýžený výsledek a já už v sedm ráno stojím u silnice. Je obrovská zima, fouká nechutně vlezlej vítr a já trhnu můj rekord v stání u silnice. Až kolem 8:30 zastavuje první auto. Vyskáčou z něho čtyři kluci a začnou hnedka vedle silnice močit. Nejsem si teda jistá, jestli zastavili mně, nebo na čůrání. Naštěstí je to oboje. Sedám teda do auta a poslušně čekám, až se banda vrátí. Oni ale furt nikde a když se podívám jejich směrem, zjistím, že prostě začali nahánět ovce. Moc tomu nerozumím. Začínám ale rozumět tomu, proč jsou po celém Islandu cedule „Prosím nehoňte ovce.“ Když kluci přijdou zpátky a jeden z nich na mě začne mluvit česky, rozumím už úplně všemu. Pánové mě hodí do Víku, kde doplním zásoby a vydám se na další túru. Tentokrát na útesy, na které vede opravdu slušnej krpál. Je tady nádhernej výhled na proslulou černou pláž, a dokonce potkám i papuchálka. Jen mi to tu trošku kazí už pár dní tlející ovce.

Jen co se tenhle mladý sympaťák odporoučí, už se kolem mě začne motat vysoce těhotná cikánečka. Prý jestli nemám pár drobných pro miminko. Protože je slušná, čistá a hezky poprosila, vytahuju peněženku a dávám jí pár drobnejch Lari. Peníze si s úsměvem a díky vezme, ale hned mi chytá ruku a začíná vykládat budoucnost. Pojedu prý do Ameriky (možná proto, že na ni mluvím anglicko-rusky?). „Zamiluješ se tam a budeš mít tři holčičky.“ Vyhrožuje. „Ještě to tak, farmu na holky, nestraš.“ Směju se v duchu. Možná díky mému úsměvu cikánka přiostřuje v gruzínštině. „Tu puls ar momtsem sátana tságíqvans, diakh sátana!.“ Teď už se směju opravdu hodně, ale v tom se objevuje druhá cikánka, kouká mi do dlaně a přikyvuje. Najednou mi vytrhne vlas, čímž mi úsměv sebere. „Teď potřebuju nějaké peníze, abych do nich mohla ten vlas zabalit. Neboj se nic, tyhle peníze ti potom vrátím.“ Můj výtlem je zpátky. To snad nemůžou myslet ani vážně. Jenže myslí.

Snažím se vyrvat z těch cikánských spárů, ale najednou se odněkud vyloupnou další tři romky, že prý promarním věštbu, pokud odejdu, a špatně dopadnu. Přijde mi to furt dost úsměvný, ale vzpomenu si na 200 Kč bankovku, kterou mám v peněžence. „K čemu by jim asi tak byly český peníze,“ utěšuju se. Z peněženky teda vyndávám dvoukilo, cikánka do něj balí vlas, ale že prý to nestačí. „Bolše děněg, davaj!“ Víc jí ale rozhodně dát nechci a snažím se zase dostat z toho obklopení, ve kterém se nacházím. Najednou mi ale z otevřené peněženky jedna cikánka vytáhne Lari a balí do ní tu dvoustovku. To už zvedám hlas: „Tak to ne, davaj nazpět ty děngy, potvoro!“ „Neboj se nic, však ti je vrátím. Teď na ty peníze foukni.“ „Co bych foukala na děngy, dej je zpátky!“ „Foukni!“ „Nefouknu!“ „Foukni!“ „Ffffffffff.“

Kam se hrabe Harry Potter, i bez zaklínadla jsou děngy pryč rychleji, než byste řekli Expelliarmus. Když kouknu do peněženky, není tam ani Lari. „To snad ne tohle. Vážně? Mám za sebou dvě ozbrojený LPíčka a nechám se okrást od cikánky s pupkem?“ Pomyslím si a vlítne do mě děsnej vztek. „Koukej navalit ty prachy, nebo volám policii.“ „To si volej, koho chceš.“ „Hele támhle zrovna policajti stojí, pojď, jdeme za nima.“ Popadnu cikánku za ruku, ale ta má sílu jak bejk a ani s ní nehnu. Párkrát na ní ještě zařvu a už mám zpátky 50 Lari. Jenže co já vím, jestli jsem tam měla jednu nebo dvě? „Dej sem i tu druhou, zlodějko!“ To ale pro změnu namíchne cikánku a křičí na mě, že není žádná zlodějka, a že mi všechny peníze dala. „Klidně se mi podívej třeba do kalhotek.“ A zvedá sukni. Jen těžko se bráním úsměvu. „Tvoje kalhotky mě nezajímaj!“ Davaj aspoň ty koruny! Cikánka sahá do rukávu a opravdu tahá dvoustovku. Na důkaz, že to už je opravdu vše vyklepává i rukáv druhý. S hlasitým FUCK YOU odcházím, ale vážně nevím, jestli jsem o něco přišla nebo ne.